Poslední sezóna byla jistě ta nejlepší pro Libčickou házenou za poslední roky. A to nejen pro samostatné město, klub ale i naše hráče.

Když jsem se před 3 lety vrátil k házené, velmi mě potěšila možnost hrát za Tj Sokol Libčice, kde jsem se opět setkal se spoustou hráčů, s kterými jsem vyrůstal a hrával v Dukle Praha. Libčice se akorát vrátili po letech do 2.ligy, a pro nás začal nový přístup k házené.  Už to nebylo jen o zábavě, ale taky o vůli a touze po vítězství. V naší první sezóně 2011/12 jsme dokázali překonat sami sebe, a našli jsme cestu jakou se chceme ubírat. Konečné 7. místo bylo pro nás splnění cílu se udržet  v 2.lize.

Do sezóny 2012/13 jsme vstupovali s cílem zabojovat a poprat se o příčky nejvyšší,  i díky posílám z Písku. Vašek Hora, Martin Volf  a navrátilec Martin Krempa se velmi rychle dokázali zapracovat do týmu, jejich hlad po vítězství přesně pasoval do našeho mužstva. V této sezóně jsme se mnohé naučili, mužstvo se zlepšilo v obranné činnosti a našlo svoji tvář.  Mužstvo se v nejtěžší chvílích, kdy bylo celé mužstvo hodně dole, obzvlášť po událostech v Lovosicích se dokázalo zvednout a zachránit sezónu 5 – ti výhrami v řadě. Konečné 3. místo bylo pro nás úspěch. Zároveň jsme si dokázali, že můžeme patřit k nejlepším.

Sezóna 2013/14, to byl moment, kdy jsme chtěli ještě více zlepšit své výsledky a především naší hru.  Do týmu přišli Josef Gebauer a Michal Horejš, a my jsme měli konečně široký kádr, který tvořil základ našeho úspěchu. Kvalitní letní příprava a úspěch v domácím turnaji v nás vzbudila velké očekávání. Cíl byl jasný, patřit opět mezi Top 3 týmy, a dostat se v Českém poháru co nejdál, ideálně přivítat na domácí palubovce klub z extraligy.

V Českém poháru jsme se v 1.kole potrápili s Loko Vršovicemi, kdy jsme se těžko srovnávali s domácí houževnatostí, a vlastní střeleckou nemohoucností. Přesto jsme zápas v posledních minutách zlomili na svou stranu. V 2.kole nás čekal Chodov, který ale s námi překvapivě vypadl, což tento klub z 1.ligy těžce nesl. V 3.kole byly naše dlouholetá přání vyslyšena, konečně jsme mohli přivítat na domácí palubovce klub z extraligy a to tým M. A. T Plzeň, pozdějšího vítěze extraligy. Bylo velké překvapení, když jsme s tímto mužstvem dokázali držet krok 1.poločase, který jsme dokázali vyhrát 13:11, bohužel v 2.poločase nám ukázal soupeř svoji sílu a výhru si pohlídal. Konečné skóre 22:32.

Vstup do soutěže se nám povedl, 4 výhry v řadě byl skvělý začátek, obzvlášť když se nám podařilo porazit našeho velkého soupeře –  tým Praha 4.  Bohužel jsme dvakrát zaváháli, což nás stálo průběžné 1.místo.  Během podzimní části naše mužstvo oslabil odchod Martina Krempy za prací do zahraničí, a vážné zranění kolena u Martina Breyla.  Přesto se mužstvo porvalo o výsledek a dokázali jsme skončit na podzim na 2. místě.

V zimní přípravě jsme potvrdili svoji kvalitu na turnaji v Milevsku, a to i přesto, že jsme do tohoto turnaje vstoupili po zimní přestávce po pár trénincích. Mužstvo opět ukázalo svůj hlad po úspěchu.

Na jaře nás čekalo série těžký zápasů, bohužel se nám nepodařilo porazit Prahu 4, čímž se naše situace ještě více zkomplikovala a mužstvo padlo na 3.místo. Po sérii vítězství jsme se pár kol před koncem dostali do šance zabojovat o titul, bohužel klíčový zápas ve Zruči jsme pouze remizovali.  Přes toto zklamání jsme byly odhodláni dát do posledních zápasů maximum.  Díky překvapivým výsledkům a hlavně výhře Ml. Boleslavi v posledních vteřinách na Jabloncem jsme se v předposledním kole dostali na 1.místo. Remízou v Bělé pod Bezdězem jsme si toto místo udrželi a mužstvo mohlo slavit titul!!!!!

Nebyla to absolutně vůbec lehká sezóna, ale vítězství jsme si dle mého názoru zasloužili.  Mužstvo svými výkony na podzim táhl Lukáš Weigner, který byl jeden z nejlepších střelců celé soutěže.  Na jaře se k němu přidal Martin Volf, který byl nejlepším křídlem celé soutěže a velkým překvapením.  Nemohu zapomenout na Josefa Gebauera, který splnil veškerá naše očekávání, a ukázal všem, že ještě na to má, jeho neortodoxní styl je jedinečný. Klíčovým hráčem celého týmu je Ondřej Kříž, dle mého názoru jednoznačně nejlepší brankář této soutěže.  Nemohu zapomenout srdce našeho mužstva, a to Petra Česáka, kterému tímto chci poděkovat za spolupráci při tvorbě článků.

Nejdůležitějším faktorem našeho úspěchu ale je naše týmovost a vůle po vítězství do posledních vteřin zápasu. Trenéři se mohli spolehnout na každého z nás, příležitost dostali hráči z lavičky, kteří výhrali nejeden zápas. Právě to bylo nejdůležitější, když to nešlo jednomu, přišel z lavičky druhý a skvěle ho zastoupil.

V neposlední řadě zranění Martina Breyla a Milana Kiselici mělo být pro mužstvo oslabením, ale naopak tato dvojice se na lavičce skvěle doplňovala, na úspěchu mají velký podíl, možná větší než kdyby koučovali mužstvo ze hry.

Rád bych poděkoval všem svým spoluhráčům, věřím však, že právě tento úspěch nás nabudí k dalším výsledkům. Věřím, že zůstaneme taková parta jako do teď.

Děkuji divákům za podporu a atmosféru, která byla obzvlášť v posledních zápasech úžasná, držte nám dál palce, jsme tu pro vás.