Jiří Srba – Házená je můj život

Jiří Srba, libčický rodák žijící posledních padesát let v Kralupech, pracoval celý život jako elektromechanik v Aeru Vodochody a kromě rodiny věnoval veškerý svůj volný čas házené. Té se začal věnovat už na základní škole, kterou vychodil v Libčicích. Stal se tak jedním z prvních juniorských libčických reprezentantů ve sportu, o kterém umí velmi zaníceně a zasvěceně vyprávět. Náhoda tomu chtěla, že jsme spolu tento rozhovor vedli zrovna v den jeho 76. narozenin, čemuž jsem nechtěla věřit. Hádala bych tomu svěžímu sympatickému pánovi s encyklopedickou pamětí mnohem méně. Podle jeho slov to byla právě házená, která mu zachovala dobrou kondici a optimistický pohled na život.

Listujeme spolu publikací „Historie házené v Libčicích nad Vltavou 1925-2005“, kterou jste ve spolupráci se svým bývalým spolužákem ze základky a později i spoluhráčem Františkem Převorovským sepsali. Ráda bych se dozvěděla něco z hluboké historie házené. Kde a kdy vznikla?
Vymyslel ji v roce 1898 dánský učitel Holger Nielsen, nazval ji „haandbold“ a hrály ji proti sobě dva sedmičlenné týmy. V r. 1911 se v Německu objevila varianta této hry „handball“ a hrály ji dokonce jedenáctičlenné týmy. Proto se jí také říkalo „velká házená“. Ta se poprvé objevila v roce 1936 na olympijských hrách v Berlíně. Zajímavostí je, že handball přivezli za války na Slovensko němečtí vojáci.

Je tedy možné, že Češi po válce nechtěli přijmout německou hru, proto si vymysleli její modifikaci a vznikla tak naše házená?
Kdepak, její vznik se datuje už na začátek dvacátého století, kdy ji vymysleli tehdejší učitelé tělocviku, ale myslím si, že poválečný odpor ke všemu německému určitě mohl přispět k rozšíření té národní nebo české házené, jak se jí také říkalo.

Jak moc se liší česká házená od handballu?
Více než byste čekala. Nejenom pravidla, ale i název této míčové hry doznaly jistý vývoj. Prapůvodně se jmenovala „vrhaná s přenášením“ a později „cílená“, protože místo branek měla papírové terče. To byla ale spíše společenská hra, kterou hrály dámy v sukních a muži pobíhali po hřišti ve vycházkových kalhotách. Porovnáme-li tu nejposlednější verzi české házené s klasickou házenou, tak nápadný rozdíl je např. v dělení hřiště na tři části. Jednotliví hráči se v české házené mohou pohybovat pouze v území
podle svého postu.

Chápu, takže brankář v brankovišti…
Nejen v brankovišti. Brankář může být v obranné i střední třetině. Záložníci a bek v obranné a střední a útočník ve střední a útočné. Dalšími podstatnými rozdíly jsou velikost hřiště, rozměry branek a ještě celá řada odlišností v pravidlech.

Odhaduji, že bek je počeštělý anglický „back“ neboli zadák?
Lépe řečeno obránce.

Když je bek v české házené pouze vzadu a brání vlastní branku, znamená to, že nemůže střelit gól?
Přesně tak, a to byl pravděpodobně jeden z řady důvodů, proč se česká házená nakonec neprosadila.

Takže do zahraničí nepronikla?
Mezi válkami docela ano. V r. 1921 byla česká házená v Paříži uznána mezinárodní hrou, což je považováno za velký úspěch této původní české míčové hry. Krátce nato pronikla na Slovensko, do Jugoslávie, Rumunska, Belgie, Rakouska, Švédska a hráli ji i naši krajané v USA.

Čím to, že se tato její slibná popularita nakonec ve světě ani doma neudržela?
Rozdělení Československa, okupace, 2. světová válka a poválečný zákaz činnosti Sokola znamenaly praktický konec české házené, i když se bývalí házenkáři až do roku 1945 snažili této hře věnovat pod hlavičkou DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Česká házená se v té době stala doslova vlasteneckým sportem. V roce 1944 bylo pod DTJ registrováno kolem 25 000 hráčů a činovníků.

Jak se tedy přihodilo, že klasická házená téměř vytlačila tu českou?
Současně s českou házenou se ve světě i u nás prosazovala, jak vy říkáte, klasická neboli mezinárodní házená, která proti té české má zajímavější pravidla.

V čem?
Zejména v tom, že hráči nejsou v pohybu na hřišti omezováni. Všech šest hráčů v poli může bránit, útočit i dávat góly. Přestože měla česká házená po 2. světové válce docela velkou členskou základu a ambice udržet se i v zahraničí, zůstala nakonec jen na našem území a dnes už i tady pozbývá svého dřívějšího významu.

Ani se nedivím. Jako divák bych se ve spleti podobností a odlišností dvou házených zřejmě úplně ztratila.Jaká házená se tedy hrála v Libčicích v době vašich začátků?
Historie libčické házené sahá až do roku 1925, kdy se tu poměrně slibně rozvíjela česká házená, ale v r. 1949 se její nejlepší hráči zakoukali do nové hry a upsali se mezinárodní házené. V Libčicích vznikl pod vedením tehdejších funkcionářů Suchomela, Nápravníka, Nepraše a dalších nový oddíl, na který čekala léta slávy, ale také těžké boje o svou existenci.

Jaké byly první výsledky těchto házenkářů na celorepublikových soutěžích?
V r. 1950 se libčický tým zúčastnil celostátní soutěže dvanácti družstev a ve stejném roce turnaje čtyř nejlepších družstev republiky, kde se umístil na čtvrtém místě.

Možná se pletu, ale neexistoval tady také turnaj o pohár Pražských cihelen?
Ano, máte pravdu, v tomto turnaji se bojovalo o putovní pohár Pražských cihelen. Poprvé se hrál také v r. 1950 a je považován za nejstarší házenkářský turnaj v ČR. Když už mluvíme o tradičních turnajích, tak od r. 1976 se každoročně koná turnaj bývalých hráčů, který je považován za velmi atraktivní akci jak pro hráče, tak pro házenkářské fanoušky.

Mluvíme-li o historii házené, nemůžeme pominout také složitou historii Sokola, pod jehož hlavičkou se házená hrála, chvíli nehrála a teď zase hraje.
Ten vývoj je známý, přesto jej stručně zopakuji. Jak už jsem se zmínil, za 2. světové války byl Sokol zakázán, po válce v r. 1945 na pár let obnovil svou činnost, aby pak byl v padesátých letech opět zakázán. V nadějném r. 1968 to vypadalo, že Sokol konečně může obnovit svou činnost, ale vlivem okupace a následné normalizace byly tyto naděje na dlouho zmařeny.

Aby se pak staly skutečností po „sametové revoluci“.
Přesně tak. Po listopadové revoluci v r. 1989 byly konečně vytvořeny vhodné podmínky pro znovuzrození Sokola. V r. 1990 se v Libčicích sešel přípravný výbor a všechny sporty bývalé Tělovýchovné jednoty přestoupily do Sokola.

Jaké sporty to tenkrát byly?
Házená, tenis, kulturistika, stolní tenis a šachy.

A jak to bylo s bývalým majetkem Sokola? Byl mu vrácen?
Ano, sokolovna už zase patří Sokolu a první cvičení v její poměrně zdevastované budově bylo 1. srpna v r. 1990.

Nedávno jsem v sokolovně byla. Značně se od mých dětských let změnila a vypadá velmi dobře.
Za pomoci města a sponzorů byla provedena kompletní rekonstrukce kanalizace, plynu, sociálního zařízení, vnitřních prostor tělocvičny i restaurace s příznačným názvem „Na žíněnce“.

Základní škola nikdy neměla a dosud nemá, pokud vím, svou tělocvičnu, tak předpokládám, že i dnešní žáci, tak jako my, když jsme byli malí, mají „tělák“ v sokolovně.
Ano, tělocvičnu kromě sokolských sportů využívá základní škola, fotbalisté, oddíl karate a boxu, koná se tam cvičení rodičů s dětmi, žen a dorostenek a svou klubovnu tam má oddíl skautů.

Mám v dobré paměti také podobu bývalého „sokoláku“, jak se říkalo a možná ještě dnes říká, hřišti, kde jsme s naším učitelem tělocviku Sládkem dělali atletiku a kde se také hrála házená.
Tak to si určitě budete pamatovat, že jsme tam původně hráli na vyšlapaném trávníku, který se později změnil v naprosto nevyhovující škváru, aby ji pak na dlouho vyměnil normální silniční asfalt, který v horkém létě změkl i tekl.

Jasně škvára! Ještě teď si pamatuji, jak mi v době mých atletických začátků a konců pod nohama vrzala a jak to při pádu bolelo. Vsadím se, že ji mnozí z vás máte dodnes v kolenou.
To víte, že ano. Naštěstí jsou tyto tvrdé podmínky už historií a dnešní házenkáři mají v Libčicích už pár let hřiště, které odpovídá světovým parametrům.

Jak si v té vaší publikaci prohlížím staré i současné fotografie, zjišťuji a trochu se i divím, že házenkáři nemají žádné chrániče?
To není u házené obvyklé. Zahlédnete maximálně hráče s ortézou, nebo obinadlem, kvůli nějakému zranění.

Není snad už žádný sport, který by nedělaly i ženy. Byl v Libčicích někdy také ženský házenkářský tým?
V r. 1974 vznikla první parta starších žákyň, které se pod vedením trenérů Růžičky, Kaňky a Skaly začaly házené věnovat. Na krajských přeborech se jim vedlo poměrně dobře. Tým ale postupem času trpěl nedostatkem hráček, takže poslední úspěch zaznamenaly dorostenky v krajském přeboru v letech 1986/1987, ale do další sezony se už nesešly. To byla poslední tečka za snahou mít v Libčicích ženský oddíl házené.

No, on to je sport spíše pro chlapy. U toho si nemohu nevzpomenout na slavného házenkářského brankáře a později trenéra Dukly, který svého času bydlel v Libčicích.
Jistě máte na mysli mého kamaráda Jiřího Víchu, který bohužel 14. ledna t. r. po dlouhé nemoci ve svých 81 letech zemřel.

To je mi opravdu líto, protože jsem jeho i celou jeho rodinu znala.
Jirka byl opravdová házenkářská osobnost, byl snad u všech velkých úspěchů československé házené. Od roku 1952 byl vynikajícím brankářem v Dukle Praha a po ukončení aktivní kariéry v r. 1985 se stal trenérem reprezentace a vydržel u toho až do roku 1991. Málokdo ví, že byl také nositelem stříbrného Olympijského řádu, což je nejvyšší ocenění Mezinárodního olympijského výboru, který jej uděluje nejvýznamnějším sportovním osobnostem nebo kolektivům za rozvoj sportu a šíření olympijských myšlenek a ideálů.

Kdo z našich sportovců má takové vysoké ocenění?
Namátkou si vzpomínám na Danu a Emila Zátopkovy, Věru Čáslavskou, Ludvíka Daňka a oštěpaře Jana Železného.

O úspěších současné házené psal Tomáš Hykeš v lednovém čísle Libčických
novin, tak vím, že libčičtí házenkáři v minulé sezoně obsadili 7. místo ve 2. lize, kam se po dlouholeté snaze probojovali teprve před dvěma lety. K tomu nelze než gratulovat a držet palce do další sezony.
K dobrým hráčům patří i trenéři a obětaví funkcionáři, kteří zajišťují chod celého oddílu. Nelze všechny vyjmenovat, ale rád bych zde zmínil pár jmen od těch nejstarších až po ty současné, kteří mají velký podíl na tom, že se v Libčicích házená hrála a ještě hraje: Suchomel, Nápravník, Mára, Schönfeld, Kopáč, Blažka, Převorovský, Venclíček, Nováček, Weigner, Hykeš, Kiselica a Kříž.

A Srba.
Doufám, že i já jsem přispěl. Pravda je, že nenajdete na mapě podobné město jako jsou Libčice s tak dlouhou a zajímavou házenkářskou tradicí.

Probrali jsme dávnou i nedávnou historii házené a Sokola, ale trochu jsme zapomněli na vás osobně. Mohu vám položit poslední otázku? Co vám házená, které jste se téměř celý život věnoval, dala? Stálo to za to?
Určitě ano. Možná jsem o ten čas, který jsem věnoval házené, trochu okrádal svou rodinu, ale moje manželka mne v tom podporovala a dokonce nám chodila fandit. U házené jsem nejdříve jako hráč, později jako trenér, a pak funkcionář vydržel až do roku 1998, takže jsme při psaní historie libčické házené se starým kamarádem Frantou Převorovským měli opravdu na co vzpomínat. Troufám si říci, že házená je můj život.

Hannah Bartíková

3 comments

  1. pěkný článek, příjemné počtení. Možná by mě měl někdo poučit, ale jméno autorky je mi neznámo, máme tu čest ji někdy potkat ?

    1. Jedná se o kulturní referentku v Libčicích. Stará se o kulturní akce v Libčicích a třeba i měsíčník Libčické noviny. Do Břví asi nezavítá, ale pozvánku bychom mohli dát – třeba nějaký rozhovor s hráčem (Lacim) do LN by taky nebyl špatný. Jinaj se jedná o dámu v nejlepších letech ošlehanou zkušenostmi, což by ti mohlo vyhovovat 🙂

Join the Conversation

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *